Vážná známost, co Ti dá celý nebe

Publikováno

Doba čtení: cca 6 minut (+ 3x poslech)


„Ťuky ťuk, otevírá dveře, neřeší, jestli jí zveme
Veme si Tě v leže, sedě, kdekoliv chce
Je vehementně pro spontánní akce, no jéje
Nebere život vážně, zároveň ho vážně bere
Když na ni čekáš, tak nevíš, kde je
A když už nemáš zdraví, zdraví ona Tebe
A Ty už nemáš sílu si to s ní rozdat…
Obejme Tě kolem ramen a řekne: ‚Jdeme‘
‚Neodmlouvej, tady se nehraje na Tvý ne ne‘
Lehnete si vedle sebe
Dokud neusneš a dokud nebudete jedním tělem
Venku zrovna leje, jste přikrytý dřevem,
mramorovým kamenem ozdobeným Tvým jménem
Ona Ti nedá modrý z nebe, ona Ti dá celý nebe

MC Gey (MC Gey – Vážná známost)

Noc je smrtí dne, den je smrtí noci…
Ta-bu bu bu!

Smrt. „Ta, jejíž jméno nesmíme vyslovit“… Většina lidí se totiž ošívá už jen při pomyšlení na ni, natož když jim její jméno polechtá ušní bubínky. A nedej bože, aby si třeba kartu Smrti vytáhli v tarotu, to je teprve oheň na střeše! 🙂 Proč je to vlastně v naší společnosti takové tabu? Jak jsme se k tomu dopracovali? Proč přírodní národy smrt oslavují a my se jí děsíme?

No, jedno vysvětlení by tu bylo… Zapomněli jsme. Přírodní národy jsou totiž stále ve spojení s mamčou Přírodou i taťkou Vesmírem. Berou smrt jako naprosto přirozenou součást koloběhu života. Vše, co jednou začíná, taky zákonitě jednou končí – bez života by nebyla smrt a bez smrti by nebyl nový život. Smrt je přítomna všude a v každém okamžiku – cokoliv končí, je smrt a znovuzrození zároveň! Kdyby nebylo smrti, nebylo by pro život místo…

Jak to myslím? Uvedu jeden příklad za všechny, věřím že bude dostačující! 😉 Jak dobře víme, buňky v našem těle mají schopnost regenerace. Ony ale nechodí někam do servisu, kde jim umaštění týpci dolijou cytoplazmu a vymění membránu. Ony umřou a jsou nahrazeny novými. TO je regenerace. A ony ví, že jejich primárním posláním je blaho a fungování celého organismu, takže si to neberou osobně… 😉 Víte ale, co se stane, když se pár buněk vzbouří, přestanou pracovat pro nás a rozhodnou se, že umřít nechtějí? Máme pro to takové další pěkné české slovíčko, při kterém nás mrazí: Rakovina. Buňky sice asi četly Čtyři dohody, ale že smrt neoblafnou a že člověk není nafukovací, to už jim zjevně nikdo nevysvětlil. Takže svou domnělou nesmrtelností dřív nebo později zabijí svého ‚hostitele‘ a s ním i samy sebe… Dokonalé. A podobnost s naším chováním na této planetě? Ehm, no určitě zcela ‚náhodná’… 😉 #zrcadlozrcadlo

Kdy a kde jsme my ‚zápaďáci‘ na tohle všechno zapomněli? Jak se to stalo? Proč jsme si smrt takto démonizovali a omezili pouze na lidské, příp. zvířecí životy? Proč se jí bojíme a snažíme se jí vyhnout? Proč ji nechceme vidět? A proč ten náš život vlastně bereme tak vážně, když stejně víme, že z něj nevyvázneme živí? Před každým pozemským dobrodružstvím přece podepisujeme nájemní smlouvu na konkrétní tělo a dopředu známe datum jeho expirace. Po narození na to sice naštěstí zapomeneme, ale stejně moc dobře víme, že zpátky ‚domů‘ si to čupr vymakané a samoobslužné vozítko prostě vzít nemůžeme.

Přesto však trávíme většinu dospělého života přílišnou opatrností a strachováním, kdy že si pro nás nebo pro někoho z našich blízkých ta ‚zubatá‘ přijde. A když se tak stane, místo oslavy jeho života a vděčnosti, že jsme s ním mohli sdílet kus naší pozemské cesty, na něm dál lpíme a často ho ani nenecháme v klidu odejít. No vážně, přemýšleli jste o tom někdy? Proč vlastně truchlíme? Vždyť nás ve skutečnosti vůbec netrápí, že nebožtík zesnul, tomu už je dobře… Nám vadí ta naše vlastní bolestivá ztráta.

Vzduchem se mihla kosa, sakra, je to tu
‚To jsi Ty?‘ ptám se jí, že bych se šel chystat
‚Dá se říct,‘ povídá, ‚zatím jen klinická‘
Vás je víc? ‚Pořád málo, nestíháme, ale áno
Násilná, přirozená, rychlá a pomalá
Hrdinská, mučednická a‘ bla bla
‚Některá z nás je cynická, žádná nelidská‘


Hrajeme na jedinou jistotu, a ne, nejsou to daně
Dneska to žije tam na Druhý straně“

Kato (Prago Union – Smrt žije)

I smrt žije

Ať už jich je víc nebo jen jedna, vnímám energii smrti jako transformační a ozdravnou sílu, jako archetyp. A možná právě proto, že jsem se s ní za poslední dva, tři roky setkala opravdu mnohokrát, zdaleka už si ji nespojuji jen s úmrtím fyzického těla. Přiznávám, tenhle přerod nebyl vůbec jednoduchý. V této době zemřelo spoustu mých přátel i nejbližších rodinných příslušníků, cítila jsem v náručí odejít poslední známky života a do vyhaslých očí jsem viděla přicházet smrt. Vlastnoručně jsem do země pohřbívala mrtvé tělo a dokonce jsem i sama život vzala… Na nehmotné úrovni jsem pak několik bytostí po smrti doprovázela ‚domů‘ a v trochu jiné podobě jsem ji párkrát i sama prožila. No jo, co jsem taky čekala na šamanské cestě, že? 🙂

Trvalo mi to, spoustě věcí jsem ze začátku nerozuměla, měla jsem pocit, jako by mě vyhledávala a s každou událostí mi byla blíž a blíž. Nebyla jsem schopná rozdýchat, že jsem její součástí. Nakonec jsem ji ale přijala. S otevřeným srdcem, takovou jaká je, jaká se mi ukazuje. Začínám ji ve vší úctě a pokoře vnímat jako kamarádku. Jako čistou živou bytost, která si také zaslouží pochopení, přijetí a lásku. A jsem za tenhle svůj nový pohled opravdu všesmírně vděčná! ♡ Když si při výkladu vytáhnu kartu Smrti, mám z ní velkou radost, protože vím, že mi oznamuje přirozený odchod něčeho, co už v mém životě dosloužilo, což automaticky znamená příchod nového! A věřím, že jsem pod její láskyplnou ochranou a až přijde můj čas, budu schopná se jí s důvěrou a s klidem plně odevzdat…

No dobře, ale proč se s ní hned kamarádit? To je jednoduché. Komu jako důvod nestačí klid na duši a šťastnější život, má to i jiné výhody! Mnoho učenců a mystiků se shoduje na tom, že všechny naše strachy jsou jen převlečeným strachem ze smrti. Jednoduchý pud sebezáchovy. A tuhle teorii můžu z vlastní zkušenosti jen potvrdit. No a strachy, nemáme-li je pod kontrolou, ty nám většinou dost komplikují život. Nejenže nás mohou emočně drancovat a paralyzovat v jakékoliv činnosti, ale mohou i způsobit fyzickou újmu našeho mozku. Fakt že jo, vědecky podloženo – ve strachu a stresu si zaplavujeme mozek toxickými hormony kortizolem a adrenalinem. Ty způsobují zmenšení hipokampu, který pak ztrácí schopnost ukládat nové informace a vytvářet novou realitu. Důsledky už si asi umíte domyslet sami…

Strach ze smrti nás tedy paradoxně žene do její náruče. Není tedy lepší mrknout na zoubek jedné prapůvodní příčině všech našich strachů, než se po zbytek života zabývat léčením jejich jednotlivých důsledků? Čeho se to vlastně bojíme, když se řekne SMRT?

Za oponou

Splnili jsme své poslání? Žili jsme naplno? Stihli jsme vše, co jsme chtěli? Co si tady bez nás počnou? Jak na nás budou vzpomínat? A bude to bolet? Možná se spíš bojíme umírání než samotné smrti… A bojí se ‚jen‘ naše ego. Duše ví, že je součástí jednoty a že je nesmrtelná, ego ale v jednotě zaniká, existuje jen díky své představě vlastní oddělenosti. Proto se bojíme. Duše ví, co ji po smrti fyzického těla čeká. Ego netuší, kam půjde duše, protože tam nikdy nebylo (a ani nebude), a je mu to hlavně asi úplně fuk, protože samo přestane existovat. A to si nedovede představit. Co to znamená? Neznámo? Temnota? Nic?

Když jsem pochopila, že veškerá temnota jsou jen mé vlastní stíny a.k.a. strachy, a začala jsem pracovat na jejich přijetí, přestala jsem i smrt vnímat jako negativní. A vím, že za tím možná trochu temným závojem nás čeká nekonečné světlo. Že se opravdu, ale opravdu není čeho bát… Měla jsem totiž tu čest se tam podívat a tuto nádhernou vzpomínku si uchovat i v ‚normálním‘ stavu vědomí! A to je doslova život transformující zkušenost. Někoho takto osvítí zážitky blízké smrti, mně k tomuto poznání dovedly přírodní medicíny. A díky za to!!! Když totiž ego pochopí, že pro život stojí za to zemřít, je pro něj mnohem snazší pustit tu svou ‚křeč‘ a začít více plynout. Tedy alespoň pro to moje! Ale o tom, přátelé, zase někdy příště. 😉

S láskou a úctou
P.


PS: Tyhle textařské klenoty si fakt doporučuju poslechnout celé. A jak to může být krásné, když jsme si Smrti vědomi a když se s ní skamarádíme? Mrkněte na poslední video dole. Ale nejdřív si skočte pro kapesníčky, ať si neusoplíte klávesnici jako já! 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *