Miluj démona svého

Publikováno

Doba čtení: cca 7 minut (+ 2x poslech)


„The moment I stop running from the demons in my head
And instead I choose to love them
When saying yes to life, both shadow and light
My suffering is done and I come alive!“


Fia (Fia – Shedding Skins)

Démon nad Pražským hradem. Bububu!

Existuje-li něco jako ‚univerzální pravda‘, pak tyto čtyři řádky jsou určitě jedním z jejích základních pilířů. A vůbec, celý text této skladby stojí minimálně za poslech (viz níže)! 😉

Krůček po krůčku

Říká se sice, že od nenávisti k lásce je to jenom krůček, tady to ale tak jednoduché být opravdu nemusí… A u mně taky nebylo. Když si v sobě člověk 30 let nosí potlačené ‚cosi‘, o čem už ani sám neví, že to tam má, jak to může najednou milovat? Co když těch krůčků k lásce je trošku víc, a je potřeba je vzít postupně, pomalu, po jednom?

Od dob, kdy jsem své ‚démony‘ sama před sebou urputně schovávala, jsem ušla velikánský kus cesty. Cesty plné zdánlivě vyhraných bitev a opětovných návratů do boje. Tak trochu začarovaný kruh. Říkali mi: „Musíš si je uvědomit a pojmenovat je. Postavit se jim tváří v tvář.“ Ókáčko. Tohle byl asi úplně nejtěžší krok. Sama před sebou shodit tu sluníčkovou, věčně usměvavou a vše zvládající masku, poprvé v životě si přiznat, že něco nezvládám, a co víc – říct si o pomoc. No, tak to bychom měli. Takže hotovka? Kdepak, chvilková euforie a jedem znovu od začátku. „Musíš za ně teď převzít plnou zodpovědnost, přijmout je“ říkali. Oukej. Tahle část mi šla docela dobře, vlastně mi to takhle naprosto vyhovuje. Taky jsem v této fázi cítila největší pokroky a asi nejzásadnější změny. Ale ani tohle nebyla konečná. „No a teď je musíš poznat a zpracovat.“ Ok! Tohle byla pro změnu nejdelší etapa. Už bych ani neuměla spočítat, s kolika různými technikami a metodami jsem měla tu čest za ty roky pracovat. Všechny měly něco do sebe. Postupně jsem nacházela jednotlivé příčiny svých stínů a snažila se je pochopit a obejmout – pěkně jeden po druhém. A měla jsem i pocit, že to opravdu funguje! Tak že by konečně…? Heh, ani náhodou. Stejný scénář se opakoval ještě několikrát. „Teď je musíš integrovat / transformovat / pustit…“ Dobře, dobře, dobře. Takže jsem byla zase na začátku… Ale šla jsem do toho. Vždy jsem si něco nového uvědomila, zpracovala, vždy to nějak zafungovalo, ale vždy jen dočasně. Už jsem byla unavená. Už mě nebavilo rejpat se pořád dokola ve stejném ho*ně. Už jsem nechtěla dál bojovat s větrnými mlýny… PROČ JSOU POŘÁD TADY?

Boj, který nelze ‚vyhrát‘

Dlouhé roky mi trvalo, než jsem pochopila. Že je potřeba složit zbraně. Že ty stíny, s kterými tak vytrvale bojuji, nejsou ‚mé‘ – ony jsou ‚já‘! Jsou nezbytnou, neoddělitelnou částí mě samotné! A boj, který vedu sama proti sobě, přece nemůžu nikdy vyhrát… (Duh!)

„Zopakujem to toľkokrat, kým nezjistim fakt
Že démon není vlastne zlý, som to prostě já!“

Boy Wonder (Rest & DJ Fatte – V moci démonů)

Je to asi 7 let, co vyšel tento song. Znám ho v podstatě nazpaměť… Tak dlouho tohle moudro chodilo kolem mě a klepalo na dveře. Tolikrát jsem ho četla nebo slyšela i z jiných zdrojů. Proč zůstalo jen v hlavě a nedostalo se dál? No protože ne vše, co slyšíme ušima, slyšíme taky srdcem (a to je taky důvod, proč afirmace a přání samy o sobě nefungují). Protože od nenávisti k lásce opravdu nemusí být jen krůček, ale někdy je to spíš takový trek na ‚Sedm let v Tibetu’… 🙂 Jednoduše jsem nebyla připravená. Zkušenost je nepřenositelná a já si k tomu potřebovala dojít sama svou cestou. Postupně. Jako Mario! 🙂 Jen tak jsem si mohla posbírat všechny ‚zlaťáky‘ potřebné k postupu do dalšího kola a záchraně princezny Peach. 🙂

Poslední výstřel

No a co byl ten poslední spouštěč? Tak to je na celém tom příběhu asi to nejkrásnější. Když jsem se v tom konečně přestala pitvořit a neustále hledat, co všechno je ještě potřeba vyčistit, až když jsem trochu povolila tu zaťatou pěst, zahrál mi Všesmír tak úžasnou symfonii, že se o ni nemůžu nepodělit:

Kamarádka se na facebooku sháněla po jednom filmu, který jsem neznala. Tak jsem si ho ze zvědavosti hodila do vyhledávače, a ten mi našel úplně jiný snímek, jen s téměř totožným názvem. Hned v první větě pod titulem mi oko zavadilo o jméno hlavní postavy, které se naprosto shodovalo se jménem mého táty! What? To jsem mu samozřejmě potřebovala hned ukázat, tak jsem začala na whatsappu hledat naši konverzaci. Během scrollování jsem narazila na asi týden starou zprávu od kamaráda, kterému jsem úplně zapomněla odpovědět. Žádala jsem ho o název písničky, která mi po jeho ceremonii asi měsíc zpátky spustila jiný krásný proces. On mě obratem odkázal na celý jeho playlist, který se mi ale z mobilu nepodařilo najít. Tak abych mu zase nezapomněla odepsat, rozhodla jsem se ještě zkusit štěstí na notebooku. A boom, našla jsem! Něco, o čem jsem ani nevěděla, že to zrovna hledám. Z playlistu se rozezněla písnička, z které je úvodní úryvek tohoto článku! Na té ceremonii tehdy hrála taky, pamatuji si ji, ale ještě zjevně nebyl její / můj čas. A to nebyl ani před týdnem, když mi ji posílal, a já ji nemohla najít… Právě v tom posledním uplynulém týdnu se totiž odehrála řada mých velikánských ‚AHA‘, a navíc jsem sebrala odvahu k jednomu velmi zásadnímu rozhovoru (ale o tom třeba zase jindy). Okamžitě a naprosto neplánovaně se mi spustil moooc krásný proces.

Na stole vedle notebooku jsem pár minut předtím při úklidu nechala ležet malinkého čokoládového zajíčka. Představitele jednoho ze svých největších ‚démonů‘ – jídla. Dle návodu v písničce (‚shedding skins‘) jsem ho opatrně zbavila staré kůže (alobalu), aby na mě místo velikonočního zajíčka zevnitř vykoukl obličej malé uplakané holčičky… Měla blonďaté vlásky, buclaté tvářičky a zoufalý, zmatený výraz. „Nemůžeš tolik jíst,“ říkali jí. „Musíš se hlídat. Byla bys tlustá a nemocná. Podívej, máš to v genech, s tím prostě budeš bojovat celý život. A sladkého jen trošku, výjimečně, za odměnu!“ Ano, byla jsem to já (a jsem mimochodem narozena v roce zajíce). Postupně se na tom kousku čokolády promítl celý můj život a s ním i způsob, jakým se na něm tyhle dobře míněné rady podepsaly. Schovávání, přejídání, popírání, výčitky, odpírání, diety, půsty, a pořád dokola, znova a znova. A světe div se, rozhodně to neskončilo jen u jídla… To už jsem ležela na gauči v záchvatu pláče, konejšivě hladila zajíčka po své tváři (ano já vím, boží věta, díky) a mezi vzlykáním jsem ho/se prosila o odpuštění. Tedy ne, že bych si tohle téma už dřív několikrát nezpracovávala, ale tentokrát to bylo prostě jiné. Šlo to kdesi z hloubi mě, úplně samo, spontánně. Zevnitř ven. Ne zvenku dovnitř, na sílu, jako dřív. Výjev mi pak postupně ukázal i další stíny… Všechny měly můj obličej.

Vítej doma

A tehdy jsem konečně doopravdy pochopila hloubku Wonderových slov. V ten okamžik mi to všechno došlo. Cítila jsem to každou buňkou svého těla… Že opravdu nestačí své démony přijmout a pochopit. Nestačí jen složit zbraně a tolerovat je, jako nějaké nechtěné sousedy. Nelze před nimi ani utéct nebo je opít rohlíkem. Je třeba jim plně a s důvěrou otevřít své srdce. Protože tam jsou doma. Protože to je důvod, proč jsou stále tady a hlásí se o slovo – vždyť oni nemůžou odejít, i kdyby sami chtěli! Oni jsou my – jen žijí ve vyhnanství… Je třeba je konečně pustit zpátky domů.

PS: Zajíčka jsem nesnědla. Dostal čestné místo na oltáři. Je to můj nový kámoš – né žrádlo! ;)))

S láskou a úctou
P.


PPS: Vojto, Tobě ještě jednou díky za úžasné spouštěče! <3

PPPS: Jestli taky zrovna svádíte lítý boj s některým ze svých démonů a točíte se v kruhu, přeji vám z celého srdce brzké pochopení!
Na cestu přikládám obě své výše zmíněné srdcovky. Když už nic jiného, třeba vám alespoň pomůžou udržet naději, že i z tohoto kruhu existuje cesta ven… 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *